Hlavní tendence a priority
Začátkem 90. let byly veřejné finance ve velké tísni. Během několika málo let se státní dluh zdvojnásobil a rozpočtový deficit zčtyřnásobil. V roce 1993 deficit dosáhl 12,3 procenta HDP, což Švédsko dostalo do nelichotivé pozice. Mělo totiž druhý největší deficit mezi zeměmi OECD. V roce 1994 byl požadavek na půjčku pro rozpočet 1994/1995 odhadnut na SEK 240 mld. (28,6 mld euro). To by znamenalo, že by každá třetí koruna z rozpočtu byla vypůjčená. Od té doby vláda reformovala rozpočtový proces a uložila přísná pravidla. Fiskální politika je nyní řízena dvěma základními cíli: veřejné finance musí vykazovat průměrný přebytek 2% HDP nad hospodářským cyklem a výdaje nesmí přesáhnout stanovenou výdajovou horní mez. Výsledkem byl rapidní pád státního dluhu.

Rozpočtový proces
Během minulých let švédský parlament a vláda přijali různá rozhodnutí zamířená na reformu a posílení rozpočtového procesu. Nový model znamená, že parlament nejdříve rozhodne o celkové úrovni výdajů a potom určí jejich rozdělení na různé účely. Bylo přijato také takovéto rozhodnutí: položky státního rozpočtu by se měly vejít do celkové výdajové meze pro veřejný sektor. Tato mez je udána nominálně, je určena na 3 roky a pokrývá celý veřejný sektor. Pro státní sektor je rozdělena na výdajové oblasti. Co se týká místní správy a samosprávy, výdajová mez závisí na dohodě mezi ní a vládou.

Strukturální změny
Od začátku 90. let je míra změn ve státním sektoru velmi vysoká. Tyto změny zahrnují rušení, sdružování a privatizace vládních agentur. Největší důsledky ve financích a zaměstnancích představuje privatizace. Ta zahrnuje mnoho z hlavních státních podniků, ze kterých se staly společnosti s ručením omezeným. Jednalo se o 100 000 zaměstnanců. Hlavním motivem privatizace bylo zlepšit možnosti a efektivitu ekonomických aktivit na trhu a zvýšit návratnost investovaného kapitálu. Pro dodržení podmínek hospodářské soutěže byly vytvořeny nezávislé dozorčí agentury pro telekomunikace, poštovní služby a trh s elektřinou.

Samospráva
V 90. letech byly realizovány důležité reformy ve struktuře místní správy. Ty opravňují samosprávu, aby si sama zvolila svou organizační strukturu. Další změnou byla kombinace mnoha speciálních státních grantů do všeobecného státního grantu. Toto umožnilo použít prostředky ze státních dotací pro lokální priority bez státních zásahů. Představení všeobecných dotací, bylo spojeno s obecnou redukcí státních dotací pro samosprávu. Od roku 1992 bylo podniknuto několik kroků k modifikaci rozdělení odpovědnosti mezi různými úrovněmi vlády. Základem je, že všechny by transfery odpovědnosti mezi státem a samosprávou měly být podmíněny zevrubnými finančními regulacemi. Zdokonalené následné systémy pohlížející na lokální aktivity a finance byly představeny na národní úrovni. V několika málo případech, kde by lokální variace byly nežádoucí nebo by se dala očekávat efektivnější státní správa, byla nastolena centralizace. Shromáždění - centrální rozhodovací útvar pro samosprávu a správní obvody s úkolem rozhodovat o principiálních záležitostech - má volnost propůjčit výborům moc v rozhodování ve všech ostatních záležitostech. V předchozích letech mnoho samosprávných orgánů decentralizovalo většinu svých pravomocí mezi komise a výbory. Od roku 1997 mohou samospráva a správní obvody k povzbuzení spolupráce vykonávat povinnosti prostřednictvím společného výboru.