Švédsko je konstituční monarchie, která vznikla roku 1809 a byla zrevidována roku 1975. Je založena na čtyřech základních právech: ústavě, zákonu o následnictví, zákonu o svobodě tisku a zákonu o parlamentu. Všechny tyto zákony jsou podřízeny dodatkům. Konstituce je založena na principech národní svrchovanosti, nepřímé demokracie a parlamentarismu.

Národní správa

Král je hlavou státu, ale nemůže uplatnit žádnou politickou moc; má pouze reprezentační povinnosti. Následníkem trůnu se stává prvorozené dítě nehledě na pohlaví.

Premiér je jmenován do úřadu předsedou parlamentu po poradě předsedů stran a prostřed- nictvím hlasování parlamentu. Premiér jmenuje ostatní členy vlády. Vláda je odpovědná za veškerá vládní rozhodnutí. Ministerstva jsou malá, ale nemají na starosti podrobnosti správy a realizaci zákonodárství. Tyto věci se projednávají v ústředních správních kancelářích, jejichž vedoucí pracovníci jsou jmenováni vládou. Důležitá opatření jsou vládou pečlivě zvažována. Odpovědný ministr pravidelně hovoří s komisí pro informace, která opatření zhodnocuje. Komise je často tvořena politiky z opozičních stran, zástupci odborů, vědci a státními úředníky. Komise vydává tištěnou zprávu, která je zasílána různým zastupitelstvím a organizacím. Ty mají možnost vyjádřit se veřejně k této zprávě, než je uvedena jako podkladový materiál k vládnímu zákonodárství. Moc zákonodárná. Riksdag, jednokomorový parlament, volený občany vždy na tři roky je základem pro demokratické uplatnění síly až ke vládě. Parlament má 349 členů, kteří musejí mít švédské občanství a mohou být zvoleni od svých 18 let. Zastoupení stran je v přesném poměru k volbě občanů. Zákon vylučuje strany s nižším než 4% podílem hlasů nebo 12% podílem v nejmenším ze všech volebních obvodů. Parlament jmenuje předsedu parlamentu, jeho zástupce a předsedy 15 komisí, ve kterých jsou strany zastoupeny v poměru jejich síly. Výsledky porad komisí jsou oznámeny parlamentu v tištěné formě na plenárních zasedáních. Parlament může vyhlásit nezávazné referendum, týkající se různých sporných otázek. Závazné referendum může být vyhlášeno jen tehdy, kdy to požaduje alespoň 1/3 parlamentu. Může se týkat například dodatků ke konstituci. V systému stran během let mnoho změn nenastalo. Mezi přední strany patří tři nesocialistické (Umírněná strana, Středová strana, Liberální strana) a dvě socialistické (Sociálnědemokratická strana práce, Levicová strana - zformovaná z komunistické strany). Sociálnědemokratická strana práce je těsně spjata s průmyslovými odbory a proto byla ve 20. století značně dlouhé období u moci: 1932-1976 (kromě roku 1936) a 1982-1991.

Místní samospráva
284 samosprávních jednotek, každá se zvoleným sněmem, právem vybírat daň z příjmu a přikazovat poplatky na různé služby, má silné nezávislé postavení. Ulice, kanalizace, dodávka vody, školy, veřejné příspěvky, sociální péče o děti, bytová výstavba a péče o starší osoby patří mezi odpovědnosti těchto samosprávních jednotek. Volby se kryjí s parlamentními volbami. Od roku 1976 má přistěhovalec, který na daném území trvale žije již tři roky, nárok být zvolen v komunálních volbách. Mezi státním a obecním řízením je ještě krajská úroveň, která má 21 provincií. Vláda jmenuje krajské guvernéry a administrativní výbory. Pro zdravotní péči, jisté vzdělávací a profesní školení a regionální dopravu má každá provincie zvolený krajský výbor, který má také právo vybírat daň z příjmu.

Moc soudní
Národní zákoník z roku 1734 je dosud platný, ačkoli nezůstalo téměř nic z originálního textu. Moderní doba návíc požaduje množství speciálních legislativ, které musely vzniknout k pokrytí nových potřeb. Ve švédsku ztratilo římské právo mnohem více vlivu než ve většině evropských zemí. Od konce 19. století je mnoho právních norem občanského práva připraveno ke spolupráci s ostatními skandinávskými zeměmi. Prvořadá odpovědnost za prosazení práva se přenáší na soudy a správní odborníky. Švédsko má třívrstevnou soudní hierarchii: obvodní soudy, soudy druhé instance a Nejvyšší soud. Obvodní soudy hrají dominantní roli. Zvláštním znakem těchto soudů jsou poroty složené z laických soudců, kteří se účastní hlavních slyšení, zejména v závažných kriminálních a rodinných případech. V těchto případech se soudní stolice skládá z právně vzdělaného soudce jako předsedy a tří laických soudců. Tyto poroty nemohou být srovnatelné s angloamerickým nebo kontinentálním typem porot. V šesti soudech druhé instance (nejstarší byl ustanoven v roce 1614) o případech rozhodují tři nebo čtyři soudci. Odvolání proti jejich rozhodnutí může vést až k Nejvyššímu soudu, ale pouze v tom případě, že případ je pokládán za závažný vůči interpretaci zákona. Soudní stolice Nejvyššího soudu je složena z pěti soudců. Právní pomoc je poskytnuta každému, kdo o ni stojí. Hlavními tresty pro usvědčené jsou pokuty a tresty na svobodě. Pokuty jsou určeny v poměru k dennímu příjmu. Delikventi mladší osmnácti let jsou odsouzeni do vězení jen ve zvláštních případech. Proti rozhodnutí administrativních odborníků se nelze odvolat u řádného soudu, ale lze se odvolat k výše postaveným administrativním odborníkům, a nakonec k vládě nebo k administrativním soudům, např. ke krajským administrativním soudům v daňových záležitostech. Vyšší administrativní soudy pro odvolání se nazývají kammarratter. Nejvyšší administrativní soud se zabývá případy, které zahrnují takové sporné otázky jako zdanění, duševní choroby, alkoholismus a kriminalitu mladistvých. Soud práce je speciální soud, jenž se zabývá spory v interpretaci a aplikaci kolektivních smluvních dohod. Ze sedmi členů dva reprezentují zaměstnance a dva management. Úřad parlamentního ombudsmana je originální švédská instituce, která byla ustanovena již v roce 1809 a stala se modelem pro podobné úřady v jiných zemích. Hlavní ombudsman dbá na řádné prosazování zákonů soudy a úřady, zvláště těch zákonů, které zaručují ochranu svobody, bezpečnost a ochranu majetku občanů. Ombudsman má právo zahájit trestní stíhání soudem proti úředníkům, kteří zneužívají svojí moc nebo jednají nelegálně. Ostatní ombudsmani nejsou jmenováni parlamentem, ale mají podobné povinnosti dohledu v ostatních oblastech. A tak je antitrustový ombudsman, ombudsman pro ochranu spotřebitele, ombudsman pro nestranné příležitosti a ombudsman pro diskriminaci etnických menšin.